Kdyby mi před 20 lety na Václavském náměstí do zvonění klíčů někdo řekl, že za 20 let budu členem Evropského parlamentu a ten pán, který mluví z balkonu Melantrichu, Václav Havel, bude na zasedání EP čestným hostem, asi bych si zaklepal na čelo a pokládal ho za konfidenta STB.
Ale život tropí hlouposti a právě popsaná situace mě dnes odpoledne potkala. Jeden z bývalých vůdců polského hnutí Solidarita, pan Jerzy Buzek, přivítal ve funkci předsedy EP bývalého vůdce Občanského fóra Václava Havla. Když si oba pánové za předsednickým stolem podali ruce, sklidili, od bezmála 700 přítomných, potlesk ve stoje.
Pro dnešní mladou generaci to asi mnoho neznamená, ale pro nás, kterým bylo v roce 1989 25 let, je to situace téměř pohádková. Z Evropy najednou zmizely betonové zdi, ostnaté dráty, "zátarasy výbušné i nevýbušné", na hranicích nejsou celníci, nikdo Vám na udání neprovede prohlídku tělesných dutin a skoro všude v Evropě už platíte stejnými penězi. Kdo se v tom narodil, nebo vyrůstal, patrně tohle nedokáže plně docenit. 32 minut řeči Václava Havla bylo, jako vždy, naplněno hlubokým lidským pochopením a zdravým rozumem, stejně jako vizemi a mile absurdními filosofickými úvahami. Při Havlově řeči, přestože je také Václav, bylo uctivé ticho, nikdo neodcházel, nikdo nebučel.
Václav Havel si v závěru přál, aby Schillerova Óda na radost, byla i něčím víc, než jen básní. Po jeho projevu hymna EU monumentálně zazněla v Bruselském jednacím sále EP. Všichni povstali, dokonce i překladatelé za kouřovými skly svých kukaní. A nedaleko ode mně během celé hymny nějaká europoslankyně, jako snaživý mravenec, usilovně tahala svůj růžový kufr z mezery mezi sedadlem a koutem, kde jí uvízl. Asi spěchala do země svého původu, aby tam zvěstovala, že v Evropě je opravdu svoboda.
